Chodili k nám

Štěpán Pácl

Publikováno: 5. 8. 2019 Autor(ka): Veronika Fenclová

divadelní režisér

Štěpán Pácl

I když jsou prázdniny již v plném proudu, představujeme vám absolventa roku 1997, divadelního režiséra Štěpána Pácla. V roce 2007 vystudoval DAMU v oboru režie činoherního divadla, na téže škole v roce 2015 obhájil svou disertační práci. Od roku 2010 byl ředitelem divadelní společnosti Masopust, odkud v roce 2013 přešel na dvě sezony jako umělecký šéf do ostravského Divadla Petra Bezruče. Od sezony 2015/2016 do roku 2017 byl kmenovým režisérem souboru Činohry Národního divadla v Praze. Je dvojnásobným držitelem Ceny Alfréda Radoka v kategorii Talent roku (2008 a 2010).
Mezi jeho nejvýraznější režie patří Josef Topol: Konec Masopustu (Praha, 2008), J. K. Tyl: Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové (Ostrava, 2009), H. Ibsen: Brand-Oheň, A. P. Čechov: Ivanov (Ostrava, 2012), Pedro Calderón de la Barca: El Príncipe Constante (Praha, 2012), František Langer: Periferie (Olomouc, 2013), Molière: Scapinova šibalství (Ostrava, 2014) a Samuel Beckett: Čekání na Godota (Ostrava, 2014). Své působení v Činohře ND zahájil úspěšnou inscenací hry belgického symbolisty Maurice Maeterlincka Modrý pták (Stavovské divadlo, 2015) a inscenací původní české hry Lenky Lagronové Jako břitva/Němcová (Stavovské divadlo, 2016). 
V současnosti působí jako režisér na volné noze a od sezony 2019/2020 nastupuje jako kmenový režisér Činohry Národního divadla Brno. Od roku 2008 je téměř nepřetržitě externím pedagogem režie a herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze.

Štěpán Pácl vzpomíná: “Byly to důležité roky, kdy se překračovalo mnoho prahů na dlouhé cestě ze slastného dětství do dobrodružné dospělosti. A jsem více než šťastný, že jsem je mohl strávit právě se svými spolužáky. S mnohými z nich se stýkám dodnes, ne často, spíš velmi zřídka. Přesto vždy tak, jako by to bylo včera, co jsme se před školou naposledy rozloučili. Byly to roky důležité i díky těm, které nás učily. Ano, gramaticky napovídám, že to byly jen ženy (a jestli jsem na nějaké muže zapomněl, tak se omlouvám za historickou i gramatickou chybu). A kdybych měl říct, co jsem se naučil, tak bych nejmenoval české krále, ani tranzitivní německá slovesa (třebaže bych to snad i dovedl), ale to, že nás Eva Erbenová vedla k tomu, že na některých věcech v životě záleží a o ty je se třeba starat a že kromě pomíjivých trendů a krátkodobých životních postojů je ještě cosi jako étos, kterému má být člověk věrný.
Za toto a za společenství těch, se kterými jsem roky na základní škole prožíval, velký dík! Byly to důležité zbraně a opory při pokračování na té dobrodružné cestě.”

Zdroj: Štěpán Pácl; i-divadlo.cz; vltava.rozhlas.cz; denik.cz; vis.idu.cz; idnes.cz